Poezie


Peklo není dole

Splývám s matricí spánku
Celý den vsakujíc do tmy
Kolébám se na přídi vánku
S výdechem ožijí pohřbené sny

V kolébce temnoty
Uspaná Chaosem
Radostem navzdory podléhajíc
Houpe mě matička Nyx

Uvnitř dlaně expanduje vesmír
Svírá svůj kámen jež táhne ke středu
Nekonečno
Hlavu svou složí na mlhovinu
Peklo není dole
Peklo je věčnost

Je to velkolepý zážitek
Být strůjcem svého osudu
Tisíce hvězd jak mžitek
Navštíví noční oblohu
A než se probudím
Už tady nebudu


Nejsi

Zaseklá v čase a prostoru
Mezi dvěma kvítky podbělu
Mluvím s tebou, když tu nejsi
Ze zmrzlých prstů nejdou smýt
Stopy Bytí

Mezi dvěma listy kopřivy
Pokouším protáhnout
Tu hmotu obalující duši
Aby to moc nebolelo
Snad mě nevidíš
Ne-
Ty tu nejsi

Mezi listy střepy vlastních pochyb
Bodají do lýtek
A zbytek kytek puká smíchy
Vyfukujíc při tom do povětří
Své děti


Střevlíci

Sbírám, jak vysypané knoflíky
Po zemi mrtvé střevlíky
Chytám jak myši sova
Od lidí prázdná slova
Hledám jak zlato v řece
Do sbírky lásku…
Však tu sbírat nelze přece

Tu mám
A rozdávám


Cesta k novému domovu

Cesta k novému domovu
Zbarvena stíny
Jizvy v tvé tváři
Zlatem vykládané
Ty taky… stínů zbavila

Tak jako oči ti září
Zmizela v plamenech
Stodola souseda
Teď pálí kus života
Bejvávalo… z komínu černý kouř
Smrduté Přítomnosti

Cesta k novému domovu
Zbarvena stíny

Přijeď k nám na chvíli
Tak za tisíc let
Posedět…


Bez názvu

Promrzlými konečky prstů
Chladí si oči
Vrásky dnešního dne
Stoupají nad obočí

Dvě ohnivé koule
Provrtaly díry do hlavy
Od té doby se točí

Únava překonává
Touhu tvořit
A ona
Vodu tichých mraků
Chytá za víčky
Než sjedou po pravé tváři

Je to jen další den
V kalendáři


Páteční

Svým chladivým dechem
fouká do rozžhavených tváří
víří vlasy a listy
v mé kanceláři

Ještě tři hodiny
budu koukat
do třízubého chřtánu
páteční klimatizace

A z nudy a z obav
před budoucností života želviček
omotaných plastovým sáčkem
píšu báseň

Pro vzdušné koráby
co zrovna brázdí nebe nad mou hlavou
které teď, a možná už nikdy, neuvidím
protože můj výhled
je omezen na ústa ledového krále
sídlícího v sádrokartonovém stropu

Odbije půl páté
a truchlení nad dalším zbytečným dnem
může být započato
Ale snít vás na žádném kurzu nenaučí


Zahrada

Sklání se nade mnou Madona
Když pohřbívám květ přítomna
Snad neukápne kolem
Na pipetě právě vykvetlá tma
Hluboké studny dna

Na paletě rašící klíček
Odemyká žlutá bříška
Sýkor a žluviček
Jen ona má moc nad kletbou zla
Na prach květina spálená

Zlomila se větev
Ve spánku uklouzla
Ze zahrady pár jablíček
Do rány se zakousla
Lednová kra

Míza proudí vzhůru
Osmotická všednost kouzla
Poslouchám vždy tvé rady
Madono, Matko, Země
Jsem tvá hra
Paleta budoucna


Červen

V obležení motýlích křídel
Sosám sladkou pachuť jejich těl
Jako mávnutím se rozletím
V oblaku prachu
holubích per

Na vyhřátém betonovém plácku
Rozloženy všechny údy
sajeme sebe – sladké plody
Žene nás životem
nutkavost skutků

Tak nějak než se zatáhlo
A první kapka dopadla na vyschlou kůži
odpočívající v objetí Nymphalis
Podívej se do těch očí
Uvidíš blaženost smrti
Vystrašen bolestí
hlavu skloň
A pros zemi

Lepkavá šťáva opadaných třešní
vytéká zpod dlaní
A Babočky se snesly na hnijící nachový kvas
věčnosti


Ta nemoc

Víš, ta nemoc
Ta nemoc, ze které se snad nikdy neuzdravíš
Znáš ji
Provází tě všude
Ozývá se s každým tvým nádechem
Víš, že neodejde dřív než ty
Že tam půjdete spolu
Chytla se tě už dávno
Nosíš ji v tašce do práce
Z práce domů
Usínáš s ní
Někdy to bolí, že?
Umírání


Lakshmi

Vše do sebe zapadá
až úzkost v hrdle rozlévá svou hořkost
Vše do sebe zapadá
tak, že i kdyby se náhoda drala na své místo
už na horizontu mysli by ji zalil plamen
tryskající chobotem obřích slonů
A Lakšmí se usmívá
Posílá mi ve snech sovu
A znovu
cítím pachuť slz a stažený chřtán
se otevřel dokořán
Vírem v hlavě saje její dobrotu a krásu bez těla
Nemám nic
Přesto všechen blahobyt,
který jsem chtěla.


Budapešť

Na kopci v Budapešti
se Sochou Svobody
hledíme na západ slunce
Jsme obě ticho
Ona už pár desítek let,
já pár minut
Šum velkoměsta pod námi
Přivíráme oči před nenasytnými blesky fotoaparátů
zamilovaných turistů

K ohnivému kotouči nad Dunajem
vzpíná tvé bronzové paže a palmovou ratolest sežehne
každý večer
západ slunce

Vítězně obhlédne město zamilovaných
i nenávidějících
Jedno mrknutí stačí
a věže kostelů se barví do růžového roucha
i bloky paneláků jsou teď nasládlé
a trochu blíže mému srdci
Lidé v nich levitující
když se indigo vlévá do purpuru
a my obě
spolu a proti sobě
už navždy milujíc to město
a svobodu


V lese mi shořelo srdce
Vlasy načichly dýmem divokosti
Který jsi na mě foukal
Rozštípané kosti na klacíky
Ať můžeš rozžehnout
Jiskry kolem nás
Které jen oči zvěře vidí
Rozsypu se na prach
V tvých dlaních


U vchodu do pavilonu slonů

U vchodu do pavilonu slonů
Potkala jsem Krista
Zčista jasna, dozajista
A on mi řekl
Že už nechce čekat
Že to nemá cenu
Dále klekat, ruce skládat
Kát se a pikle spřádat
Jak dostat lidstvo do ráje
Když tam nikdo nechce

Samé lži a vztyčené prsty
Na úkor těch nevinných
Prý že dostal lístek
Sám prý na nic nevěří
Pojed první večeři
A pláchnul nám ten chvístek

Tohle byla zpověď jeho
Mně při vůni tlustokožce
A že máme radši věřit
Na bílého jednorožce


Bez názvu

Kdysi samotní
dneska posmutnělí
zcela nehmotní
do sebe zahledění
hledají kohosi
kdo spasí jejich sny.

Tlučou jim v hlavách
rozteklé chtíče
zmatení
sedící
v kanále klíče
a nuda u baru


Slůně

Bez kůže
nemůže
do zimy slůně
bez kůže
ze zimy
slůně stůně
bez kůže
najde si
úkryt v lůně
SLŮNĚ


Bohové

Po pásu utíkají interiéroví bohové
řekli jim, že jsi pryč, když tě chtěli chytit
automaticky vygenerovaná akce
skočíš dolů a jsi ještě výš
nezájem.
návody na použití masek odešly domů
dali jsme si je do pokoje
nedají nám pokoj
vzduchem létají gesta plyšových medvědů
vytáhnu klíče ještě pár metrů před svou svatyní
bohové to nevidí
schovaní na poličce
oči plné prachu
dali nám život
též noci plné strachu


Co?

Co komu je po tom
Je mu po tom co
A když není po kom
Co je pak a po?
Kdyby bylo po čem
Není po kom co
Nebylo by coby
Komu bylo co
Ale je po kom co
Když je komu že
Nikdo potom neví
Kdo kdy komu lže

Báseň vytisknuta v časopise Host http://casopis.hostbrno.cz/

Ženy?

Srovnat si to v hlavě
zhubla kvůli nové lásce
kvůli komu? Kvůli sobě
nestyďte se a hýbejte
a to hlavně
je to v hlavě
na hubnutí nemám čas
musím přibrat, žiju zdravě
napište nám


Dnes ráno

Chtěla bych se kochat s vámi
dělat marmeládu
téma dnešního dne –
recept na naložení únavy
co nejraději vařím?
a těch bodů bylo více
samozřejmě žádná cenzura
stačí malý kousek ovoce
smůla


Epitaf

A co když jsem jen padlý anděl, který skáče
A myslí si, že znovu dosáhne na nebe.
Možná nevidím, že se nebe roztrhlo
a za ním se objevila nekonečná temnota pekla,
Které neexistuje.
Stejně jako nebe.
To jenom andělé jsou skuteční.


Jsem

Jsem všechno a nic
Jsem rub aji líc
Jsem parafrází ničeho
Jsem levou rukou Nietcheho
A jsem taky hudbou ticha
Co v hlavě mi tiše vzdychá
Kamkoli přijdu
Jako bych nebyla
Cítím každý pohyb světa
Jsem první nevyřčená věta
Jsem módním hitem spadlých kroupů
Jsem prázdným bytem
A nerada se koupu
Jsem přijíždějící vlak
Co nikde nestaví
Jsem čárou přes rozpočet
A pohyb houpavý
Nejsem nic a jsem všechno
A budu tu až všichni zdechnou


Bez názvu

Sport
jen pro ženy
jen pro muže
škleb celebrity
sex a vztahy útočí
moje zpověď
jsem manuál matrixu
aby bylo jasno, ke komu slečna patří


Exploduji

Někde uvnitř to buchlo
a i když už vše shořelo, jak se zdá
stále exploduji dál
točím se dokola obří fatry
přikládám sirky
přikládám a svírá se hruď
pod tíhou nálože
jménem láska


Píseň pro čarodějný den

Dnes je den
Kdy voda krvácí
A vítr ztrácí svou sílu
Dnes je den pro legraci
A hluboký řez v týlu
Dnes je den
A bude hůř
Dnes zapomenem
Jak dává se díl k dílu
Nepohrdnem extází
Když nemáme už sílu
Trochu nás zamrazí
Známe ještě míru?
Večer půjdem kusy spojit
Možná nám bude líp
Anebo ještě hůř
Dnes je den
kdy ze rtů stéká růž


Nemám už strach

Nemám už strach
Nemám už sílu
Nevím v co doufat
Na co pak víru
Z lásky jsme zničení
Nesmrtelná křeč
Nenávist
Mlčení
Neslyšitelná řeč
Jsme ještě k něčemu
Na duševních jatkách
Běžíme cestičkou
zíráme do země
šoupáme botičkou
ve vlastních zvratkách
Doufajíc v zázrak
kdo počká v řadě
stačí jen zatlouct
hřeby na kládě
Kdybychom chtěli
něco si říci
však místo námluv
jsou pouze výmluvy
a tak nám zbývá
jen slza na líci


Na jednu stranu

Na jednu stranu
Je všechno, tak jak má
Na jednu stranu
je kolem nádhera
na jednu stranu
je život jasný
na jednu stranu
jsme všichni krásní
na jednu stranu
příroda pučí
na jednu stranu
méně lidí trpí
na jednu stranu
se máme skvěle
když máme co žrát
na jednu stranu
co jiného si přát
na jednu stranu
nás Bůh všechny miluje
na jednu stranu
můžeme už říct vše
na druhou stranu
cosi ve mně řve

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *